3. část příběhu

24. září 2006 v 9:41 | Martina
3. část
dveřích. "Jo a Biggi vzkazuje, že asi chytla chřipku, takže se jede léčit k matce do hor."
"Kdo nás hledal?" Zamračeně se posadila ke stolu.
"Nevím, nějakej chlap, ptal se po týmu, kterej včera sloužil…"
"Včera jsme měli jen jeden výlet-" Zarazila se, "och bože…"
"Co je?" Udiveně se jí zeptal, pohlédla na něj.
"Co jste mu řekli?"
"No, tvrdil že s vámi nutně potřebuje mluvit, tak ať mu aspoň dáme jména… Sice mátě ještě dvě hodiny, ale kde je Ralf?" Gabriela zbledla jak kdyby se jí právě dotkla smrt.
"Kdy tady ten chlap byl?!"
"Asi před třema hodina… Gabi, co se děje?! Vypadáš vyděšeně…"
"Ralf…" Zašeptala a vyskočila na nohy, vzápětí slyšeli už jen zaskřípění kol jejího odjíždějícího auta.
Její mysl vyděšeně tikala sem tam. Stále před sebou viděla Ralfovu tvář. Slyšela Thomasova slova… Slyšela slova toho umírající muže, na jehož jméno se ani nezeptala… Jak jsem mohla být tak pitomá?! Mělo mě napadnout, že se to stane… Že se nás budou chtít zbavit… Vždyť jsem jediná svědkyně… A oni dobře vědí, že jsem to řekla i ostatním… Chtějí… Oni nás chtějí všechny zabít a jen kvůli mně! Ralfe! Prosím tě… Že si jenom zaspal?!
Ovládnutá panickým strachem před domem vyskočila z auta, podvědomě ho zamknula a očima plnýma strachu pohlédla na dům. Vzápětí se dala do pohybu. Když její zrak padl na pootevřené dveře, do očí se jí vydraly slzy. Utlumila bolestný vzdech a zlehka do nich strčila. Bolestně zavřela oči. Všechno bylo rozházené a rozbité. Tváře už měla úplně mokré od slz. Tiše vešla dovnitř. Rozhlédla se. Všude bylo prázdno. Byla si jistá tím, že se minuli… Že tady není živé duše…
Škubla sebou. Ten zvuk slyšela jasně. Otočila se ke dveřím vedoucím do koupelny. Rozklepanou rukou se natáhla do klice a otevřela. Dveře se skřípěním otevřely průchod do další místnosti. Vkročila dovnitř. Spodní ret se jí klepal a její oči plakaly. Ucítila na chodidlech chlad. Podívala se na zem. Všude byla voda. Zvedla oči a přejela jimi po koupelně. Zničehonic se bytem roznesl její bolestný výkřik. Kolem ní se voda začala rozlévat dál do bytu a jak ji proud odnášel, přinesl sebou i něco jiného. Voda do ruda zbarvenou. Přiložila si ke rtům ruku, aby ztlumila další výkřik. Voda i krev se valila ze sprchového koutu. Pomalu, rozklepaným krokem k němu přešla a odtáhla závěs. Vzápětí se svezla na kolena a její vzlyky se rozlehly koupelnou. Levou rukou se zlehka dotkla bezvládného těla.
"Gabi…" Byl to tak tichý vzdech, že ho bylo sotva slyšet. Ona ho však slyšela jasněji než cokoli. Zorničky se jí rozšířily a ona se natáhla, sáhla dvěma prsty Ralfovi na krk a když nahmatala velmi slabý a nepravidelný puls, prodrala se vpřed její druhá část, část, která byla do morku kostí doktorkou. Zkušeným pohledem zhodnotila jeho rány. Bodlo jí u srdce. Ralf měl na těle pět těžkých bodných ran a všechny silně krvácely. Usoudila, že její odhad byl správný. S tím "člověkem" se minula jen o vlas. Vytáhla z kapsy mobil a vytočila Thomasovo číslo. Druhou rukou se natáhla po ručnících, telefon si udržela mezi uchem a ramenem, rukama se snažila ztlumit krvácení.
"Gabrielo? Co se-" Ozval se Thomasův hlas v telefonu.
"Thomasi, rychle přijeďte… Ralf je těžce zraněný… Ztratil spoustu krve… Jsem u něj doma…" Vychrlila na něj, telefon jí vypadl v držení, když se Ralf pohnul, s třesknutím spadl na podlahu, kde se rozletěl na několik kusů. "Ralfe… Prosím.tě, už jen pár minut... Vydrž…" Zašeptala, do očí se jí znovu vedraly slzy. Ralf však neodpověděl. Podle všech známek byl v bezvědomí. Gabriela propukla v pláč, stále na něj však mluvila, snažíc se ho přimět k vědomí. "Miláčku, ty mi nesmíš umřít… Ralfe!" Zavzlykala. "Ještě nás poslu čeká spoustu let, Ralfe… Prosím, když už pro nic jiného, žij aspoň pro mě… Chci ti toho ještě tolik říct… Vždyť přece víš, že tě miluju… Ralfe…" Ruce měla stále přitisknuté k jeho ránám. Sklopila hlavu a neovladatelně se roztřásla. Možno proto neslyšela známý zvuk přilétající helikoptéry. Ani dusot několika nohou běžících po schodech. Všimla si jich teprve až tehdy, když vedle ní dopadli na kolena tři muži. Podívala se na ně uslzenýma očima. Michael už začal z brašny tahat všechno potřebné a Peter od Gabrieli přebíral kontrolu nad ručníky… Thomas blondýnku jemně vzal za ramena a odtáhl ji stranou. Gabriela se k němu zoufale přitiskla a rozplakala se téměř hystericky. Thomas, snaže se ji uklidnit, ji odvedl z koupelny pryč. Vedl ji přímo k helikoptéře. Posadil ji na místo vedle sebe, vzal nosítka a běžel s nimi zpět do domu. Přiběhl akorát včas, Michael s Peterem právě zajistili krvácení. Naložili Ralfa na nosítka a běželi ven k helikoptéře. Během chvilky ho naložili a vzlétli.
"Thomasi…" Gabriela se k němu znovu plačíc přitiskla. Všichni čekali v nemocnici na verdikt lékaře. Ukázal se i Ebelsieder, Max a Biggi byla o všem informována. Ebelsieder pochopitelně okamžitě vše nahlásil policii. I ti se brzo ukázali.
"Gabi, no tak…" Zamumlal Thomas a hladil ji přitom po vlasech. "To bude dobrý, Ralf je silnej chlap… Tohle zvládne." Odmlčel se, "má přece pořádnej důvod. Tebe." Gabriele uniklo bolestné povzdechnutí.
"Nemá už jenom mě…"
"On tě… Podvádí tě, Gabi??!" Překvapeně vydechl Michael.
"Ne…" Odtáhla se od Thomase a přešla k oknu, každý z přítomných jasně zahlédl její rudé oči a neuvěřitelně zoufalý výraz ve tváři. "Jsem těhotná… Vím to asi 14 dní…"
"Gabrielo…" Michael se zarazil, tohle nečekal nikdo z nich. "Ralf to ví?"
"Pochopitelně že ne…" Znovu se rozvzlykala, proboha vždyť jsem mu ani nikdy neřekla, že ho miluju!" Rukou si zajela do vlasů a posadila se. Sklopila hlavu a nechala slzy volně stékat po tváři. Po pár nekonečně dlouhých vteřinách k nim přišel lékař. Zvedla okamžitě hlavu a vylétla z židle jak blesk. "Co je s ním?!!"
"Bude žít, doktorko Kollmannová." Řekl jim po chvilce mlčení. Gabriela na něj podezřívavě pohlédla.
"Ale?!"
"Ale nic, není žádné ale… Gabrielo." Odpověděl jí. Ti dva se znali už ze studií.
"Netvrď mi hlouposti Alexi, viděla jsem jeho zranění…"
"Gabi, kdyby byl ponechán bez pomoci, kterou jsi mu poskytla, zemřel by. Neztratil tolik krve, jak to na první pohled vypadalo. Do bezvědomí ho především uvrhla ta bolest. Žádný zásah nepoškodil nic životně důležitého. Věř mi, bude žít. Je i mimo riziko. Operace proběhla bez komplikací, Gabrielo… Prostě tomu uvěř, řekl bych, že to je i zázrak… Že se nestalo nic vážnějšího."
"Můžu ho vidět?" Přikývla a po chvilce se ho přiškrceným hlasem zeptala.
"Nech ho spát, Gabi, neuteče ti." Usmál se na ni. Mlčky přikývla, vzápětí vletěla znovu do Thomasovy náruče. Tentokrát ale byla šťastná.
Zhluboka se nadechla a vyšla před budovu jejich centrály. Byla si dobře vědoma toho, že všichni jejich přátelé sedí u oken a sledují je. Nenápadně pochopitelně. Podívala se na Ralfa. Hrál si na trávě s Gonzem. Prudce vydechla a roztřeseně se k němu rozešla. Šla mu oznámit tu šťastnou novinu. To, že budou rodiči. Od toho neštěstí už uběhl měsíc. Pachatelé byl díky Ralfovu svědectví zatknuti a byla nalezena i ona unesená žena. Jediné, co se ještě nevyřešilo, bylo Gabrielino, zatím před Ralfem utajované, těhotenství.
"Zlato?" Tiše se zeptala a dotkla se jeho ramene, vzhlédl k ní a usmál se, vzápětí hodil Gonzovi klacek a ten se za ním nadšeně rozeběhl.
"Děje se něco?" Zeptal se jí a postavil. "Vypadáš, jako bys právě viděla ducha…"
"Ralfe, je tu něco, co bys měl vědět…" Zamumlala a oči zabořila do země. Ralfovi ztuhnul úsměv. Už delší dobu byla divná. Bál se nejhoršího.
"Gabrielo, než cokoliv řekneš," přerušil ji, "chci abych věděla, že jsem tě tehdy slyšel. Slyšel jsem, jaks i řekl, že mě miluješ." Její oči se zavrtaly do těch jeho.
"T-ty…?"
"Ano, slyšel jsem to… tvůj hlas a tyhle slova, Gabi, to mi dalo sílu k žití."
"Ralfe…" Zašeptala.
"Miluju tě, Gabrielo Kollmannová, ať teď řekneš cokoliv." Usmál se na ni. Gabriele se na rtech vytvořil úsměv. Uvolnila se. Tohle jí dodalo jistoty.
"Ale pak by si asi měl vědět, že je t někdo třetí…" Jasně viděla, jak ztuhnul a odtáhl se.
"Mluvíš vážně?!"
"Jo," přikývla, "za sedm měsíců ho poznáš taky." Ralf na ni hleděl, neschopen slova.
"Myslel jsem, že mě miluješ…" Začal, "a ty si najdeš někoho jakmile-" V tom se mu oči rozšířily náhlým pochopením jejího rozverného úsměvu. "Gabi… co tím naznačuješ??!"
"Není to jasné? Ralfe, budeme potřebovat větší byt… Tvůj syn bude potřebovat větší byt…" Prohrábla si vlasy. Pak se rozesmála. "Před chvílí jsem ti řekla, že ho poznáš za sedm měsíců, takže na to máš přesně sedm měsíců."
"Buď ze mě chceš udělat nejšťastnějšího člověka na světě, nebo jsem se zbláznil…" Zavrtěla hlavou.
"Co by se ti líbilo víc?" rozpustila se zasmála, zvedl k ní hlavu, na rtech se mu utvořil široký úsměv, objal ji, pak ji zvedl do vzduchu, přitiskl svoje rty na její a s oběma zatočil.
"Miluju tě, zlato. I přes ten tvůj zvláštní smysl pro humor." Rozesmál se a když oba spadli do tráva, zamilovaně ji políbil. Oba se ocitli ve světě, který patřil pouze jim. Jejich život nabral nový směr. Nyní tu už nebyli jen pro cizí lidi. Byli tu především kvůli sobě a kvůli tomu malému tvorečkovi, kterého Gabriela nosila pod srdcem.

Konec!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mária Mária | 13. října 2006 v 21:53 | Reagovat

super príbeh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama