1. část příběhu

24. září 2006 v 9:36 | Martina
Gábi a Ralf
"Tady centrála pro Medicopter 117, ozvěte se," ozvalo se z vysílačky v helikoptéře. Biggi, která momentálně pomáhala Gabriele a Ralfovi naložit pacienta na nosítka se k vrtulníku rozběhla.
"Ano, centrálo, tady Medicopter, slyším vás," vyhrkla udýchaně a posadila se do pilotova křesla.
"Našli jsme pro vás nemocnici, kam můžete raněného převést - Nemocnice Svatých bratří. Víte, kde to je?" zeptal se zdvořile hlas z vysílačky.
"Ano," řekla Biggi. "Nemocnice máme zmapovaný. Ozvu se až budeme opět ve vzduchu," položila vysílačku zpátky a šla ještě pomoct Gabi a Ralfovi. Při pohledu na ně, jak snaží o záchranu lidského života jí z ničeho nic projela vlna štěstí, že ty dva má.
Přesně za minutu dvacet vteřin se ozvala centrále. Požádala je o vstup do vzdušného prostoru, a když jí byl povolen, zmínila dobu letu.
"Biggi, jak dlouho ještě?" zeptala se ustaraně Gabriela ze zadu z vrtulníku.
"Čtyři minuty. Zvládne to?"
"Pohni tím vrtulníkem, co to jde," řekla Gabi namísto odpovědi. Biggi jasně slyšela náznak strachu a zoufalství v Gabrielině hlase. Gabriela si to vždycky moc brala, napadlo Biggi. Ještě chvíli a zblázní se. Měla by být trochu víc cynik. No jo, jenomže je to Gabriela!
"Budeme přistávat," oznámila jim Biggi. Přála si, aby to znělo něco jako: "No tak, vy tam vzadu, bude to OK!" Jenomže to by se před tím nesměla podívat čelním sklem na mraky, které se kupily na obzoru. Biggi nesnášela létání v dešti, jak jen mohla. Déšť bičující *její* vrtulník a ještě zesílené už i tak obvyklé turbulence. "Ach jo," povzdechla si tiše a jako pírko snesla Medicopter k zemi. V okamžik, kdy se jeho lyže dotkly země a Gabriela s Ralfem rychle vykládali svého pacienta se do pomalu se zastavující vrtule opřel silný vítr a zemi začaly pokrývat mokré flíčky od kapek. Biggi si znovu povzdechla.

Biggi čekala ve vrtulníku a poslouchala jemné bubnování kapek všude kolem. Nesledovala čas, nevěděla, jak dlouhá doba uplynula, než se Ralf s Gabrielou vrátili. Najednou ji přepadl strach se vůbec těm dvěma podívat do očí. Co když ten člověk umřel? Pomalu se otočila. NE, NE, NE!!! Křičel hlas uvnitř její hlavy. Ale ano, říkala si. Bude to dobrý. A pak... bylo to dobré! Gabi i Ralf se usmívali. Unavení a zmáčení deštěm, ale s triumfálním výrazem ve tváři. Vyskočila z vrtulníku a vesele jim oběma tleskla do dlaní.
"Pro tyto okamžiky je dobré žít," smála se.
"To jo," souhlasila Gabi a objala ji. "Pro jednou si alespoň nemyslím, že je naše práce k ničemu," řekla, když nastupovala do vrtulníku.
"Nelíbí se mi ten vítr, ty kapky a tak," otočila se k nim na moment Biggi, když vzlétali.
"No, ale zvládneš to, že ano?" ujišťoval se Ralf. Než odpověděla, oznámila centrále, že se vrací na základnu a přibližnou dobu letu.
"To ti neřeknu, Ralfe. Ať je teplo nebo zima, světlo nebo tma, slunečno nebo zataženo... nikdy nevím, jestli dokážu bezpečně přistát. Na 100% to neví ani Thomas. Ale to mu neříkejte... víte přece, jak je na tohle háklivý."
"Ještě se handrkujete, kdo je lepší?" chtěl vědět Ralf.
"Ále, no tak, Ralfe! To není handrkování. Je to jen... jen..."
"Handrkování," doplnili Gabi a Ralf unisimo a dali se do smíchu.
"Ne, to není. Prostě už to tak bereme. Já jsem lepší... ne já... ne já... já... ne, to já. Tak to je."
"Když myslíš," pokrčil rameny Ralf.
Pak ale jejich uštěpačné poznámky přerušil hluboký propad vrtulníku vzduchem.
"Biggi!" zasténala Gabriela nad svým žaludkem, který se jí oproti vrtulníku naopak zvedl.
"Možná byste si měli vzít helmy," poradila jim Biggi.
"Není špatný nápad," zavolal na ni Ralf. Zvedl se z místa, kde seděl a přešel do zadní části vrtulníku pro helmy. Jenomže pak, v okamžiku, kdy ji podával Gabriele, proud vzduchu strhl Medicopter prudce stranou. Ani tak dobrý pilot jako Biggi nedokázal vrtulník udržet. Medicopter smýkl všemi věcmi, včetně posádky stranou. Biggi prudce chytila knipl a zoufale se snažila mít stroj pod kontrolou. Tím, že vrtulník klesl se jim podařilo dostat do oblasti nižších turbulencí a Biggi ho tak dokázala udržet ve stabilní poloze.
"Uff," oddechla si. Ovšem příliš brzy.
"Gabrielo! Gabi, Gabi, prosím tě. No tak, slyšíš mě?" zaslechla nervozitou protkaný Ralfův hlas.
Vlna strachu jí projela jako blesk.

Ralf se jemně pokusil Gabrielu probrat. Pomalu otočila hlavou, pak sotva znatelně zamrkala.
"Co se to tam děje, Ralf?" strachovala se Biggi.
"Trochu jsme nezvládli ten pád," vysvětlil. "Ty jsi OK?"
"Jasně, ale co vy?"
"Já jsem fajn."
"Gabriela."
"Vnější poranění skoro žádná. Trochu potlučená, má odřený čelo, jinak to vypadá dobře. Doufám... Ale problém je, že má asi otřes mozku... Gabrielo? No tak, slyšíš mě? Slyšíš mě, Gabi?"
"Ralfe?" zašeptala.
"Prima," oddechl si.
"Asi máš otřes mozku."
"Ten mám určitě," hlesla a bolestně stáhla rty.
"Bolí to?" zeptal se.
"Třeští mi hlava," řekla tiše.
"Zvládneš to," přiložil jí na malou odřeninku nad levým spánkem předem připravený tampónek namočený v peroxidu. Neuniklo mu, že ze sebe nevydala ani hlásku.
"Cítíš to?" zeptal se.
"Jasně, že to cítím, krucinál! Mohl bys s sebou hodit, sakra!" vyjela.
Docela byl překvapen hlasitostí jejího krátkého projevu, který nepřeslechla ani Biggi.
Ranka byla tak malá, že ani nebylo nutno ji zalepovat.
"Tak dvacet vteřin do přistání," řekla Biggi spíš tak pro sebe než pro ty dva.
Jakmile přistáli, křikla po Ralfovi, jestli chce pomoct. Teď už klidným hlasem ji ujistil, že to zvládne. Vzal Gabrielu do náruče a vynesl ji z vrtulníku. Max, který jim šel na proti, viditelně přidal do kroku.
"Co je s ní?" zíral do Gabrieliny bledé tváře.
"Je to dobré, Maxi," šeptla Gabi v Ralfově náručí.
"Slabý otřes mozku," dodal Ralf, když se k Maxovi naklonil.

Ralf vešel do přijímací místnosti na základně a očekával stejnou otázku, jakou mu položil Max taky od Ebelsiebera. Položil Gabrielu na sedačku, pak se otočil na svého šéfa, a než se ten stačil na cokoli zeptat, vyhrkl na něj Gabrielinu potíž.
"Zavolám pro doktora Lüdvitze a pana Bergera, abyste mohl vzít doktorku Kollmanovou domů, ano?" nabídl se Ebelsieber.
Ralf beze slova kývl.

Michaelova slova byla jasná. Postel. Klid. Spánek. A dovolená. Gabriela byla kromě toho otřesu ještě hodně přepracovaná. Už měsíce neměla dovolenou. Stále bylo potřeba, aby někdo byl ve službě. A protože měla poslední dobou problémy s matkou, ráda brala za Michaela jeho služby.
Zamyšleně na ni hleděl. Ležela v jeho posteli. Věděl, že má doma problémy, proto ji tam neodvezl. Od Michaela dostal spoustu instrukcí, takže nemocnice nebyla nutná. Seděl na židli vedle postele, bradu si podpíral dlaněmi a v jeho výrazu byla směsice strachu, nerozhodnosti a lásky. Upřímné a čisté. Tak moc ji miloval. A přesto jí nedokázal říct, že to tak je. Zatím to bylo jen: Miluju tě. Ne však, "miluju tě". Ani jeden z nich nevyslovil své pravé city, ty dvě slova říkali jen proto, aby utišili srdce. V obou dřímal strach, že ho ten druhý nemiluje stejně hluboce.
Zavrtěla se a bolestně zasténala, prsty se dotkla čela. Příšerně jí třeštila hlava. Vzápětí se postel prohnula, otevřela oči a první co spatřila, byla Ralfova tvář. Usmíval se. Pohladila ho po tváři, projel jí osten bolesti. Zasténala. Na jeho tváři se usadily obavy.
"Klid, Ralfe, to nic není… Jen mě bolí hlava." Snažila se to zamluvit, on však jen zavrtěl hlavou a natáhl se pro prášky, které dostal od Michaela. Vzápětí jí je podal i se sklenicí vody. Odevzdaně je přijala. I když ve skutečnosti si je vzala s úlevou, ta bolest byla přímo nesnesitelná.
"Měla by jsi spát, Gabi…" Políbil ji jemně na čelo, pousmála se a zavřela oči, pak se zamračila a znovu je otevřela.
"Ralfe…" Zakňourala a natáhla k němu ruce. Pousmál se a lehl si vedle ní, spokojeně se k němu přitiskla a usnula.

Uběhly dva týdny, od Gabrielina zranění. Ta už nervózně pobíhala po Ralfově bytě. Stále se ještě nechtěla vrátit domů. A tohle byl její poslední den nicnedělání,
"Tady centrála pro Medicopter 117, ozvěte se," ozvalo se z vysílačky v helikoptéře. Biggi, která momentálně pomáhala Gabriele a Ralfovi naložit pacienta na nosítka se k vrtulníku rozběhla.
"Ano, centrálo, tady Medicopter, slyším vás," vyhrkla udýchaně a posadila se do pilotova křesla.
"Našli jsme pro vás nemocnici, kam můžete raněného převést - Nemocnice Svatých bratří. Víte, kde to je?" zeptal se zdvořile hlas z vysílačky.
"Ano," řekla Biggi. "Nemocnice máme zmapovaný. Ozvu se až budeme opět ve vzduchu," položila vysílačku zpátky a šla ještě pomoct Gabi a Ralfovi. Při pohledu na ně, jak snaží o záchranu lidského života jí z ničeho nic projela vlna štěstí, že ty dva má.
Přesně za minutu dvacet vteřin se ozvala centrále. Požádala je o vstup do vzdušného prostoru, a když jí byl povolen, zmínila dobu letu.
"Biggi, jak dlouho ještě?" zeptala se ustaraně Gabriela ze zadu z vrtulníku.
"Čtyři minuty. Zvládne to?"
"Pohni tím vrtulníkem, co to jde," řekla Gabi namísto odpovědi. Biggi jasně slyšela náznak strachu a zoufalství v Gabrielině hlase. Gabriela si to vždycky moc brala, napadlo Biggi. Ještě chvíli a zblázní se. Měla by být trochu víc cynik. No jo, jenomže je to Gabriela!
"Budeme přistávat," oznámila jim Biggi. Přála si, aby to znělo něco jako: "No tak, vy tam vzadu, bude to OK!" Jenomže to by se před tím nesměla podívat čelním sklem na mraky, které se kupily na obzoru. Biggi nesnášela létání v dešti, jak jen mohla. Déšť bičující *její* vrtulník a ještě zesílené už i tak obvyklé turbulence. "Ach jo," povzdechla si tiše a jako pírko snesla Medicopter k zemi. V okamžik, kdy se jeho lyže dotkly země a Gabriela s Ralfem rychle vykládali svého pacienta se do pomalu se zastavující vrtule opřel silný vítr a zemi začaly pokrývat mokré flíčky od kapek. Biggi si znovu povzdechla.

Biggi čekala ve vrtulníku a poslouchala jemné bubnování kapek všude kolem. Nesledovala čas, nevěděla, jak dlouhá doba uplynula, než se Ralf s Gabrielou vrátili. Najednou ji přepadl strach se vůbec těm dvěma podívat do očí. Co když ten člověk umřel? Pomalu se otočila. NE, NE, NE!!! Křičel hlas uvnitř její hlavy. Ale ano, říkala si. Bude to dobrý. A pak... bylo to dobré! Gabi i Ralf se usmívali. Unavení a zmáčení deštěm, ale s triumfálním výrazem ve tváři. Vyskočila z vrtulníku a vesele jim oběma tleskla do dlaní.
"Pro tyto okamžiky je dobré žít," smála se.
"To jo," souhlasila Gabi a objala ji. "Pro jednou si alespoň nemyslím, že je naše práce k ničemu," řekla, když nastupovala do vrtulníku.
"Nelíbí se mi ten vítr, ty kapky a tak," otočila se k nim na moment Biggi, když vzlétali.
"No, ale zvládneš to, že ano?" ujišťoval se Ralf. Než odpověděla, oznámila centrále, že se vrací na základnu a přibližnou dobu letu.
"To ti neřeknu, Ralfe. Ať je teplo nebo zima, světlo nebo tma, slunečno nebo zataženo... nikdy nevím, jestli dokážu bezpečně přistát. Na 100% to neví ani Thomas. Ale to mu neříkejte... víte přece, jak je na tohle háklivý."
"Ještě se handrkujete, kdo je lepší?" chtěl vědět Ralf.
"Ále, no tak, Ralfe! To není handrkování. Je to jen... jen..."
"Handrkování," doplnili Gabi a Ralf unisimo a dali se do smíchu.
"Ne, to není. Prostě už to tak bereme. Já jsem lepší... ne já... ne já... já... ne, to já. Tak to je."
"Když myslíš," pokrčil rameny Ralf.
Pak ale jejich uštěpačné poznámky přerušil hluboký propad vrtulníku vzduchem.
"Biggi!" zasténala Gabriela nad svým žaludkem, který se jí oproti vrtulníku naopak zvedl.
"Možná byste si měli vzít helmy," poradila jim Biggi.
"Není špatný nápad," zavolal na ni Ralf. Zvedl se z místa, kde seděl a přešel do zadní části vrtulníku pro helmy. Jenomže pak, v okamžiku, kdy ji podával Gabriele, proud vzduchu strhl Medicopter prudce stranou. Ani tak dobrý pilot jako Biggi nedokázal vrtulník udržet. Medicopter smýkl všemi věcmi, včetně posádky stranou. Biggi prudce chytila knipl a zoufale se snažila mít stroj pod kontrolou. Tím, že vrtulník klesl se jim podařilo dostat do oblasti nižších turbulencí a Biggi ho tak dokázala udržet ve stabilní poloze.
"Uff," oddechla si. Ovšem příliš brzy.
"Gabrielo! Gabi, Gabi, prosím tě. No tak, slyšíš mě?" zaslechla nervozitou protkaný Ralfův hlas.
Vlna strachu jí projela jako blesk.

Ralf se jemně pokusil Gabrielu probrat. Pomalu otočila hlavou, pak sotva znatelně zamrkala.
"Co se to tam děje, Ralf?" strachovala se Biggi.
"Trochu jsme nezvládli ten pád," vysvětlil. "Ty jsi OK?"
"Jasně, ale co vy?"
"Já jsem fajn."
"Gabriela."
"Vnější poranění skoro žádná. Trochu potlučená, má odřený čelo, jinak to vypadá dobře. Doufám... Ale problém je, že má asi otřes mozku... Gabrielo? No tak, slyšíš mě? Slyšíš mě, Gabi?"
"Ralfe?" zašeptala.
"Prima," oddechl si.
"Asi máš otřes mozku."
"Ten mám určitě," hlesla a bolestně stáhla rty.
"Bolí to?" zeptal se.
"Třeští mi hlava," řekla tiše.
"Zvládneš to," přiložil jí na malou odřeninku nad levým spánkem předem připravený tampónek namočený v peroxidu. Neuniklo mu, že ze sebe nevydala ani hlásku.
"Cítíš to?" zeptal se.
"Jasně, že to cítím, krucinál! Mohl bys s sebou hodit, sakra!" vyjela.
Docela byl překvapen hlasitostí jejího krátkého projevu, který nepřeslechla ani Biggi.
Ranka byla tak malá, že ani nebylo nutno ji zalepovat.
"Tak dvacet vteřin do přistání," řekla Biggi spíš tak pro sebe než pro ty dva.
Jakmile přistáli, křikla po Ralfovi, jestli chce pomoct. Teď už klidným hlasem ji ujistil, že to zvládne. Vzal Gabrielu do náruče a vynesl ji z vrtulníku. Max, který jim šel na proti, viditelně přidal do kroku.
"Co je s ní?" zíral do Gabrieliny bledé tváře.
"Je to dobré, Maxi," šeptla Gabi v Ralfově náručí.
"Slabý otřes mozku," dodal Ralf, když se k Maxovi naklonil.

Ralf vešel do přijímací místnosti na základně a očekával stejnou otázku, jakou mu položil Max taky od Ebelsiebera. Položil Gabrielu na sedačku, pak se otočil na svého šéfa, a než se ten stačil na cokoli zeptat, vyhrkl na něj Gabrielinu potíž.
"Zavolám pro doktora Lüdvitze a pana Bergera, abyste mohl vzít doktorku Kollmanovou domů, ano?" nabídl se Ebelsieber.
Ralf beze slova kývl.

Michaelova slova byla jasná. Postel. Klid. Spánek. A dovolená. Gabriela byla kromě toho otřesu ještě hodně přepracovaná. Už měsíce neměla dovolenou. Stále bylo potřeba, aby někdo byl ve službě. A protože měla poslední dobou problémy s matkou, ráda brala za Michaela jeho služby.
Zamyšleně na ni hleděl. Ležela v jeho posteli. Věděl, že má doma problémy, proto ji tam neodvezl. Od Michaela dostal spoustu instrukcí, takže nemocnice nebyla nutná. Seděl na židli vedle postele, bradu si podpíral dlaněmi a v jeho výrazu byla směsice strachu, nerozhodnosti a lásky. Upřímné a čisté. Tak moc ji miloval. A přesto jí nedokázal říct, že to tak je. Zatím to bylo jen: Miluju tě. Ne však, "miluju tě". Ani jeden z nich nevyslovil své pravé city, ty dvě slova říkali jen proto, aby utišili srdce. V obou dřímal strach, že ho ten druhý nemiluje stejně hluboce.
Zavrtěla se a bolestně zasténala, prsty se dotkla čela. Příšerně jí třeštila hlava. Vzápětí se postel prohnula, otevřela oči a první co spatřila, byla Ralfova tvář. Usmíval se. Pohladila ho po tváři, projel jí osten bolesti. Zasténala. Na jeho tváři se usadily obavy.
"Klid, Ralfe, to nic není… Jen mě bolí hlava." Snažila se to zamluvit, on však jen zavrtěl hlavou a natáhl se pro prášky, které dostal od Michaela. Vzápětí jí je podal i se sklenicí vody. Odevzdaně je přijala. I když ve skutečnosti si je vzala s úlevou, ta bolest byla přímo nesnesitelná.
"Měla by jsi spát, Gabi…" Políbil ji jemně na čelo, pousmála se a zavřela oči, pak se zamračila a znovu je otevřela.
"Ralfe…" Zakňourala a natáhla k němu ruce. Pousmál se a lehl si vedle ní, spokojeně se k němu přitiskla a usnula.

Uběhly dva týdny, od Gabrielina zranění. Ta už nervózně pobíhala po Ralfově bytě. Stále se ještě nechtěla vrátit domů. A tohle byl její poslední den nicnedělání, zítra se už vracela do práce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama