Září 2006

Biggi

24. září 2006 v 10:17 | Martina |  fotogalerie


Image hosted by Photobucket.com
Image hosted by Photobucket.com
Würden Sie diese beiden Ihr Haus bauen lassen?
Sabine Petzl


3. část příběhu

24. září 2006 v 9:41 | Martina
3. část
dveřích. "Jo a Biggi vzkazuje, že asi chytla chřipku, takže se jede léčit k matce do hor."
"Kdo nás hledal?" Zamračeně se posadila ke stolu.
"Nevím, nějakej chlap, ptal se po týmu, kterej včera sloužil…"
"Včera jsme měli jen jeden výlet-" Zarazila se, "och bože…"
"Co je?" Udiveně se jí zeptal, pohlédla na něj.
"Co jste mu řekli?"
"No, tvrdil že s vámi nutně potřebuje mluvit, tak ať mu aspoň dáme jména… Sice mátě ještě dvě hodiny, ale kde je Ralf?" Gabriela zbledla jak kdyby se jí právě dotkla smrt.
"Kdy tady ten chlap byl?!"
"Asi před třema hodina… Gabi, co se děje?! Vypadáš vyděšeně…"
"Ralf…" Zašeptala a vyskočila na nohy, vzápětí slyšeli už jen zaskřípění kol jejího odjíždějícího auta.
Její mysl vyděšeně tikala sem tam. Stále před sebou viděla Ralfovu tvář. Slyšela Thomasova slova… Slyšela slova toho umírající muže, na jehož jméno se ani nezeptala… Jak jsem mohla být tak pitomá?! Mělo mě napadnout, že se to stane… Že se nás budou chtít zbavit… Vždyť jsem jediná svědkyně… A oni dobře vědí, že jsem to řekla i ostatním… Chtějí… Oni nás chtějí všechny zabít a jen kvůli mně! Ralfe! Prosím tě… Že si jenom zaspal?!
Ovládnutá panickým strachem před domem vyskočila z auta, podvědomě ho zamknula a očima plnýma strachu pohlédla na dům. Vzápětí se dala do pohybu. Když její zrak padl na pootevřené dveře, do očí se jí vydraly slzy. Utlumila bolestný vzdech a zlehka do nich strčila. Bolestně zavřela oči. Všechno bylo rozházené a rozbité. Tváře už měla úplně mokré od slz. Tiše vešla dovnitř. Rozhlédla se. Všude bylo prázdno. Byla si jistá tím, že se minuli… Že tady není živé duše…
Škubla sebou. Ten zvuk slyšela jasně. Otočila se ke dveřím vedoucím do koupelny. Rozklepanou rukou se natáhla do klice a otevřela. Dveře se skřípěním otevřely průchod do další místnosti. Vkročila dovnitř. Spodní ret se jí klepal a její oči plakaly. Ucítila na chodidlech chlad. Podívala se na zem. Všude byla voda. Zvedla oči a přejela jimi po koupelně. Zničehonic se bytem roznesl její bolestný výkřik. Kolem ní se voda začala rozlévat dál do bytu a jak ji proud odnášel, přinesl sebou i něco jiného. Voda do ruda zbarvenou. Přiložila si ke rtům ruku, aby ztlumila další výkřik. Voda i krev se valila ze sprchového koutu. Pomalu, rozklepaným krokem k němu přešla a odtáhla závěs. Vzápětí se svezla na kolena a její vzlyky se rozlehly koupelnou. Levou rukou se zlehka dotkla bezvládného těla.
"Gabi…" Byl to tak tichý vzdech, že ho bylo sotva slyšet. Ona ho však slyšela jasněji než cokoli. Zorničky se jí rozšířily a ona se natáhla, sáhla dvěma prsty Ralfovi na krk a když nahmatala velmi slabý a nepravidelný puls, prodrala se vpřed její druhá část, část, která byla do morku kostí doktorkou. Zkušeným pohledem zhodnotila jeho rány. Bodlo jí u srdce. Ralf měl na těle pět těžkých bodných ran a všechny silně krvácely. Usoudila, že její odhad byl správný. S tím "člověkem" se minula jen o vlas. Vytáhla z kapsy mobil a vytočila Thomasovo číslo. Druhou rukou se natáhla po ručnících, telefon si udržela mezi uchem a ramenem, rukama se snažila ztlumit krvácení.
"Gabrielo? Co se-" Ozval se Thomasův hlas v telefonu.
"Thomasi, rychle přijeďte… Ralf je těžce zraněný… Ztratil spoustu krve… Jsem u něj doma…" Vychrlila na něj, telefon jí vypadl v držení, když se Ralf pohnul, s třesknutím spadl na podlahu, kde se rozletěl na několik kusů. "Ralfe… Prosím.tě, už jen pár minut... Vydrž…" Zašeptala, do očí se jí znovu vedraly slzy. Ralf však neodpověděl. Podle všech známek byl v bezvědomí. Gabriela propukla v pláč, stále na něj však mluvila, snažíc se ho přimět k vědomí. "Miláčku, ty mi nesmíš umřít… Ralfe!" Zavzlykala. "Ještě nás poslu čeká spoustu let, Ralfe… Prosím, když už pro nic jiného, žij aspoň pro mě… Chci ti toho ještě tolik říct… Vždyť přece víš, že tě miluju… Ralfe…" Ruce měla stále přitisknuté k jeho ránám. Sklopila hlavu a neovladatelně se roztřásla. Možno proto neslyšela známý zvuk přilétající helikoptéry. Ani dusot několika nohou běžících po schodech. Všimla si jich teprve až tehdy, když vedle ní dopadli na kolena tři muži. Podívala se na ně uslzenýma očima. Michael už začal z brašny tahat všechno potřebné a Peter od Gabrieli přebíral kontrolu nad ručníky… Thomas blondýnku jemně vzal za ramena a odtáhl ji stranou. Gabriela se k němu zoufale přitiskla a rozplakala se téměř hystericky. Thomas, snaže se ji uklidnit, ji odvedl z koupelny pryč. Vedl ji přímo k helikoptéře. Posadil ji na místo vedle sebe, vzal nosítka a běžel s nimi zpět do domu. Přiběhl akorát včas, Michael s Peterem právě zajistili krvácení. Naložili Ralfa na nosítka a běželi ven k helikoptéře. Během chvilky ho naložili a vzlétli.
"Thomasi…" Gabriela se k němu znovu plačíc přitiskla. Všichni čekali v nemocnici na verdikt lékaře. Ukázal se i Ebelsieder, Max a Biggi byla o všem informována. Ebelsieder pochopitelně okamžitě vše nahlásil policii. I ti se brzo ukázali.
"Gabi, no tak…" Zamumlal Thomas a hladil ji přitom po vlasech. "To bude dobrý, Ralf je silnej chlap… Tohle zvládne." Odmlčel se, "má přece pořádnej důvod. Tebe." Gabriele uniklo bolestné povzdechnutí.
"Nemá už jenom mě…"
"On tě… Podvádí tě, Gabi??!" Překvapeně vydechl Michael.
"Ne…" Odtáhla se od Thomase a přešla k oknu, každý z přítomných jasně zahlédl její rudé oči a neuvěřitelně zoufalý výraz ve tváři. "Jsem těhotná… Vím to asi 14 dní…"
"Gabrielo…" Michael se zarazil, tohle nečekal nikdo z nich. "Ralf to ví?"
"Pochopitelně že ne…" Znovu se rozvzlykala, proboha vždyť jsem mu ani nikdy neřekla, že ho miluju!" Rukou si zajela do vlasů a posadila se. Sklopila hlavu a nechala slzy volně stékat po tváři. Po pár nekonečně dlouhých vteřinách k nim přišel lékař. Zvedla okamžitě hlavu a vylétla z židle jak blesk. "Co je s ním?!!"
"Bude žít, doktorko Kollmannová." Řekl jim po chvilce mlčení. Gabriela na něj podezřívavě pohlédla.
"Ale?!"
"Ale nic, není žádné ale… Gabrielo." Odpověděl jí. Ti dva se znali už ze studií.
"Netvrď mi hlouposti Alexi, viděla jsem jeho zranění…"
"Gabi, kdyby byl ponechán bez pomoci, kterou jsi mu poskytla, zemřel by. Neztratil tolik krve, jak to na první pohled vypadalo. Do bezvědomí ho především uvrhla ta bolest. Žádný zásah nepoškodil nic životně důležitého. Věř mi, bude žít. Je i mimo riziko. Operace proběhla bez komplikací, Gabrielo… Prostě tomu uvěř, řekl bych, že to je i zázrak… Že se nestalo nic vážnějšího."
"Můžu ho vidět?" Přikývla a po chvilce se ho přiškrceným hlasem zeptala.
"Nech ho spát, Gabi, neuteče ti." Usmál se na ni. Mlčky přikývla, vzápětí vletěla znovu do Thomasovy náruče. Tentokrát ale byla šťastná.
Zhluboka se nadechla a vyšla před budovu jejich centrály. Byla si dobře vědoma toho, že všichni jejich přátelé sedí u oken a sledují je. Nenápadně pochopitelně. Podívala se na Ralfa. Hrál si na trávě s Gonzem. Prudce vydechla a roztřeseně se k němu rozešla. Šla mu oznámit tu šťastnou novinu. To, že budou rodiči. Od toho neštěstí už uběhl měsíc. Pachatelé byl díky Ralfovu svědectví zatknuti a byla nalezena i ona unesená žena. Jediné, co se ještě nevyřešilo, bylo Gabrielino, zatím před Ralfem utajované, těhotenství.
"Zlato?" Tiše se zeptala a dotkla se jeho ramene, vzhlédl k ní a usmál se, vzápětí hodil Gonzovi klacek a ten se za ním nadšeně rozeběhl.
"Děje se něco?" Zeptal se jí a postavil. "Vypadáš, jako bys právě viděla ducha…"
"Ralfe, je tu něco, co bys měl vědět…" Zamumlala a oči zabořila do země. Ralfovi ztuhnul úsměv. Už delší dobu byla divná. Bál se nejhoršího.
"Gabrielo, než cokoliv řekneš," přerušil ji, "chci abych věděla, že jsem tě tehdy slyšel. Slyšel jsem, jaks i řekl, že mě miluješ." Její oči se zavrtaly do těch jeho.
"T-ty…?"
"Ano, slyšel jsem to… tvůj hlas a tyhle slova, Gabi, to mi dalo sílu k žití."
"Ralfe…" Zašeptala.
"Miluju tě, Gabrielo Kollmannová, ať teď řekneš cokoliv." Usmál se na ni. Gabriele se na rtech vytvořil úsměv. Uvolnila se. Tohle jí dodalo jistoty.
"Ale pak by si asi měl vědět, že je t někdo třetí…" Jasně viděla, jak ztuhnul a odtáhl se.
"Mluvíš vážně?!"
"Jo," přikývla, "za sedm měsíců ho poznáš taky." Ralf na ni hleděl, neschopen slova.
"Myslel jsem, že mě miluješ…" Začal, "a ty si najdeš někoho jakmile-" V tom se mu oči rozšířily náhlým pochopením jejího rozverného úsměvu. "Gabi… co tím naznačuješ??!"
"Není to jasné? Ralfe, budeme potřebovat větší byt… Tvůj syn bude potřebovat větší byt…" Prohrábla si vlasy. Pak se rozesmála. "Před chvílí jsem ti řekla, že ho poznáš za sedm měsíců, takže na to máš přesně sedm měsíců."
"Buď ze mě chceš udělat nejšťastnějšího člověka na světě, nebo jsem se zbláznil…" Zavrtěla hlavou.
"Co by se ti líbilo víc?" rozpustila se zasmála, zvedl k ní hlavu, na rtech se mu utvořil široký úsměv, objal ji, pak ji zvedl do vzduchu, přitiskl svoje rty na její a s oběma zatočil.
"Miluju tě, zlato. I přes ten tvůj zvláštní smysl pro humor." Rozesmál se a když oba spadli do tráva, zamilovaně ji políbil. Oba se ocitli ve světě, který patřil pouze jim. Jejich život nabral nový směr. Nyní tu už nebyli jen pro cizí lidi. Byli tu především kvůli sobě a kvůli tomu malému tvorečkovi, kterého Gabriela nosila pod srdcem.

Konec!!!

2.část příběhu

24. září 2006 v 9:38 | Martina
2. část
A popravdě řečeno se už nemohla dočkat. Nenáviděla vysedávání doma u televize. Právě teď se znovu podívala na hodinky. Ralf se měl vrátit ze služby asi za půl hodiny. Už se nemohla dočkat. Tolik po něm toužila. Chtěla ho cítit uvnitř sebe. Jeho polibky po celém svém těle. Jeho vůni, kterou tak ráda vdechovala…
"Nešil, Gabrielo…" Zamumlala, když ucítila, jak se jí po těle při té představě rozlévá teplo. Pak se zamyslela, "možná bych mu měla říct pravdu…"

V práci ji čekalo bouřlivé přivítání. Byli tam všichni. Kupodivu měl tým A docela klid, takže nebyli utahaní a připravili Gabriele pěknou oslavu na přivítanou. Jenže jak bývalo v téhle práci zvykem, jen, co oslava započala, ozval se nepříjemně známý zvuk a tým B v čele se svou doktorkou vyrazil do akce.
"Tady Medicopter 117, centrálo prosím o navigaci ke zraněnému…" Řekla Biggi do vysílačky, jakmile za sebou zabouchla dveře od helikoptéry, vzápětí jasně uslyšela, jak se zabouchly i zadní dveře, během chvilky se vedle ní objevil Ralf. Kývl na ni a Biggi zvedla helikoptéru ladně do vzduchu. Podle navigací byl jejich cíl několik desítek kilometrů od nich vprostřed lesa.
Na místo dorazili téměř na poslední chvíli. Všechny tři zarazil pohled na "místo". Byl to malý palouk obklopený vysokými stromy. Uprostřed ležel těžce krvácející muž a vedle něj seděla žena a s rukama přitisknutýma na jeho rány. Všude bylo spousta krve. Spousta známek po boji…
Gabriela v rychlosti sebrala svůj kufr a doslova z helikoptéry vylétla. U zraněného padla na kolena a začala štrachat vše potřebné, během pár vteřin se jí u boku objevil Ralf s Biggi a přiložili ruce k dílu.
"Biggy, rychle!" Vyzvala ji Gabriela, jakmile měla krvácení pod kontrolou. "Musíme ho okamžitě dostat do nemocnice!" Biggi přikývla a rozeběhla se k helikoptéře. Naskočila do ní a spustila motor. Ralf mezitím přinesl nosítka, na které teď s Gabrielou raněného muže nakládali. Vzápětí oba vyskočili na nohy a rozeběhli se k helikoptéře. Během pár sekund byli pryč. Žena za nimi hleděla se zvláštním výrazem ve tváři. Pak z křoví vyšel nějaký muž.
"Jakou mu dáváš šanci?" Zeptal se ženy a podal jí kapesník, aby si mohla osušit a otřít ruce od krve.
"Po tom, co jsem mu píchla tu dávku morfia moc velkou ne." Pokrčila rameny, "ale i tak bychom si měli zajistit, že pokud někomu z nich něco řekne, mělo by to zůstat už jen v jejich uších…" Významně na něj pohlédla.
"Postarám se o ně, o to se bát nemusíš."
"Bojím," sarkasticky odvětila, "viděla jsem, jak si se zbavil jeho. Koukej to tentokrát nezvorat."
Gabriela se neklidně podívala na zorničky bezvědomého muže. Tohle se jí zdálo divné, po té dávce, kterou mu před chvílí píchla by se vzbudil i mrtvý. Podvědomě její vědomí slyšelo, jak Biggi odpovídá nějaká nemocnice, že je přijme. Znovu se neklidně rozhlédla. Ralf právě upevňoval tlakový obvaz na krvácející rány. To přece není možné, její mysl pracovala na plné obrátky, v tomhle se nalézá jedině člověk, který přebral… Ale, přece… Kdo…? Gabriela rychle zareagovala a natáhla se pro brašnu, vytáhla velmi silné léky, působící alespoň částečně proti morfiu. Netrvalo dlouho a jejich zraněný se začal probírat.
"Biggy?!" Zakřičela. Ta se ani nemusela otáčet. Rozpoznala v Gabrielině hlase naléhavost. Proto ještě "sešlápla plyn". Gabriela se ho mezitím snažila udržet dál na živu. Doufala, že nemá žádné problémy se srdcem, protože to by jeho šance na přežití klesly o dalších spoustu procent.
Zničehonic se stalo něco, co předpokládala, ač to nechtěla. Zraněný muž se roztřásl jako někdo, kdo má zimnici. Ralf nechápavě začal dělat vše pro to, aby ho uklidnil. Gabriela se vztekle natáhla pro dávku adrenalinu. Pak si všimla, že se mužovy rty pohybují. Sklonila se k němu, aby mu rozuměla.
"M-mají…mou ženu…" Zachraptěl a na monitoru na ně zasvítila jasně tenká čára. Gabriela údivem pootevřela rty a rychle se pokoušela ještě muže vzkřísit, věděla však, že je to nemožné. Ne po dávce morfia, kterou mu někdo píchl.
"Gabi?!" Zakřičela zpředu Biggy. Neodvažovala se otočit, musela se plně soustředit na cestu.
"Je mrtvý, Biggy. Někdo mu píchl smrtelnou dávku morfia." Smutně odpověděla. Ralf na ni hodil překvapený pohled. Pokrčila rameny a jemně muži zatlačila oči.
Slastně zavřela oči a užívala si příval teplé vody, který na ni po kapkách padal. Rychle ze sebe smyla krev, která jí ulpěla na rukou a celá se pořádně umyla. Stále se jí v mysli přehrávala ona slova: "mají mou ženu." Povzdechla si. Věděla, že tohle musí oznámit policii, jenže se z nějakého důvodu bála. Měla to ohlásit hned jak to zjistila…Pak ji ale napadlo, že Biggy s Ralfem to už nejspíš Ebelsiederovi řekli. Popravdě v to doufala. Nakonec zklamaně, že už je studená voda, vypnula sprchu a vylezla. Překvapeně vykřikla, když před sebou spatřila Ralfa.
"Bože, co tu děláš?!" Naštvaně se ho zeptala.
"Nemusíš se bát," zamumlal. Biggi už je pryč a ostatní měli výjezd. "Nahlásili jsme to, co si řekla, to je ti doufám jasné… Gabrielo, co se to děje?!"
"Nevím," Zamyšleně se zahalila do ručníku a nepřítomně podívala na hodiny. Byla ve sprše přes hodinu. "Těsně před tím, než zemřel, mi řekl: "mají moji ženu." Ralfe… Tady se děje něco hodně zlého…" Zavrtěla hlavou.
"Měla bys to říct policii, budou tu za pár minut…"
"Řeknu," přikývla a nechala si ručník sklouznout podél boků. Přes vážnost situace si byla vědoma toho, že před chvilkou stála úplně nahá přes Ralfem a to nezůstalo bez následků. Její tělo si jasně žádala své. Upřela na něj doširoka rozevřené oči. "Doufám, že za hodně minut…" Smyslně řekla a když jí Ralf zatlačil zpátky do sprchy, nadšeně se usmála.
Když pak večer odpočívali u televize, vzpomínala na ten výslech. Vůbec jí nebyly příjemné otázky, které jí policisté kladli. Div ji neobvinili, že ho vlastně zabila ona. Byla si jistá, že nebýt Ralfa, který se jí několikrát zastal, tak by se tam zhroutila. Skrytě se zadívala na jeho tvář. Tak strašně moc ho milovala a stejně tak mu to nedokázala říct. Až příliš mnoho mužů prošlo jejím životem a zanechalo příliš mnoho bolestných zkušeností. S každou další se bála víc a víc odhalit své city.
Že mu usnula na rameni si uvědomila ve chvíli, kdy se ji něžně políbil. Zavrtěla se a ovinula mu ruce kolem krku. Pochopil náznak, zvedl jí a odnesl do postele.
"Někdo vás tu hledal, Gabi," místo pozdravu jí Thomas řekl, jakmile se objevila ve

1. část příběhu

24. září 2006 v 9:36 | Martina
Gábi a Ralf
"Tady centrála pro Medicopter 117, ozvěte se," ozvalo se z vysílačky v helikoptéře. Biggi, která momentálně pomáhala Gabriele a Ralfovi naložit pacienta na nosítka se k vrtulníku rozběhla.
"Ano, centrálo, tady Medicopter, slyším vás," vyhrkla udýchaně a posadila se do pilotova křesla.
"Našli jsme pro vás nemocnici, kam můžete raněného převést - Nemocnice Svatých bratří. Víte, kde to je?" zeptal se zdvořile hlas z vysílačky.
"Ano," řekla Biggi. "Nemocnice máme zmapovaný. Ozvu se až budeme opět ve vzduchu," položila vysílačku zpátky a šla ještě pomoct Gabi a Ralfovi. Při pohledu na ně, jak snaží o záchranu lidského života jí z ničeho nic projela vlna štěstí, že ty dva má.
Přesně za minutu dvacet vteřin se ozvala centrále. Požádala je o vstup do vzdušného prostoru, a když jí byl povolen, zmínila dobu letu.
"Biggi, jak dlouho ještě?" zeptala se ustaraně Gabriela ze zadu z vrtulníku.
"Čtyři minuty. Zvládne to?"
"Pohni tím vrtulníkem, co to jde," řekla Gabi namísto odpovědi. Biggi jasně slyšela náznak strachu a zoufalství v Gabrielině hlase. Gabriela si to vždycky moc brala, napadlo Biggi. Ještě chvíli a zblázní se. Měla by být trochu víc cynik. No jo, jenomže je to Gabriela!
"Budeme přistávat," oznámila jim Biggi. Přála si, aby to znělo něco jako: "No tak, vy tam vzadu, bude to OK!" Jenomže to by se před tím nesměla podívat čelním sklem na mraky, které se kupily na obzoru. Biggi nesnášela létání v dešti, jak jen mohla. Déšť bičující *její* vrtulník a ještě zesílené už i tak obvyklé turbulence. "Ach jo," povzdechla si tiše a jako pírko snesla Medicopter k zemi. V okamžik, kdy se jeho lyže dotkly země a Gabriela s Ralfem rychle vykládali svého pacienta se do pomalu se zastavující vrtule opřel silný vítr a zemi začaly pokrývat mokré flíčky od kapek. Biggi si znovu povzdechla.

Biggi čekala ve vrtulníku a poslouchala jemné bubnování kapek všude kolem. Nesledovala čas, nevěděla, jak dlouhá doba uplynula, než se Ralf s Gabrielou vrátili. Najednou ji přepadl strach se vůbec těm dvěma podívat do očí. Co když ten člověk umřel? Pomalu se otočila. NE, NE, NE!!! Křičel hlas uvnitř její hlavy. Ale ano, říkala si. Bude to dobrý. A pak... bylo to dobré! Gabi i Ralf se usmívali. Unavení a zmáčení deštěm, ale s triumfálním výrazem ve tváři. Vyskočila z vrtulníku a vesele jim oběma tleskla do dlaní.
"Pro tyto okamžiky je dobré žít," smála se.
"To jo," souhlasila Gabi a objala ji. "Pro jednou si alespoň nemyslím, že je naše práce k ničemu," řekla, když nastupovala do vrtulníku.
"Nelíbí se mi ten vítr, ty kapky a tak," otočila se k nim na moment Biggi, když vzlétali.
"No, ale zvládneš to, že ano?" ujišťoval se Ralf. Než odpověděla, oznámila centrále, že se vrací na základnu a přibližnou dobu letu.
"To ti neřeknu, Ralfe. Ať je teplo nebo zima, světlo nebo tma, slunečno nebo zataženo... nikdy nevím, jestli dokážu bezpečně přistát. Na 100% to neví ani Thomas. Ale to mu neříkejte... víte přece, jak je na tohle háklivý."
"Ještě se handrkujete, kdo je lepší?" chtěl vědět Ralf.
"Ále, no tak, Ralfe! To není handrkování. Je to jen... jen..."
"Handrkování," doplnili Gabi a Ralf unisimo a dali se do smíchu.
"Ne, to není. Prostě už to tak bereme. Já jsem lepší... ne já... ne já... já... ne, to já. Tak to je."
"Když myslíš," pokrčil rameny Ralf.
Pak ale jejich uštěpačné poznámky přerušil hluboký propad vrtulníku vzduchem.
"Biggi!" zasténala Gabriela nad svým žaludkem, který se jí oproti vrtulníku naopak zvedl.
"Možná byste si měli vzít helmy," poradila jim Biggi.
"Není špatný nápad," zavolal na ni Ralf. Zvedl se z místa, kde seděl a přešel do zadní části vrtulníku pro helmy. Jenomže pak, v okamžiku, kdy ji podával Gabriele, proud vzduchu strhl Medicopter prudce stranou. Ani tak dobrý pilot jako Biggi nedokázal vrtulník udržet. Medicopter smýkl všemi věcmi, včetně posádky stranou. Biggi prudce chytila knipl a zoufale se snažila mít stroj pod kontrolou. Tím, že vrtulník klesl se jim podařilo dostat do oblasti nižších turbulencí a Biggi ho tak dokázala udržet ve stabilní poloze.
"Uff," oddechla si. Ovšem příliš brzy.
"Gabrielo! Gabi, Gabi, prosím tě. No tak, slyšíš mě?" zaslechla nervozitou protkaný Ralfův hlas.
Vlna strachu jí projela jako blesk.

Ralf se jemně pokusil Gabrielu probrat. Pomalu otočila hlavou, pak sotva znatelně zamrkala.
"Co se to tam děje, Ralf?" strachovala se Biggi.
"Trochu jsme nezvládli ten pád," vysvětlil. "Ty jsi OK?"
"Jasně, ale co vy?"
"Já jsem fajn."
"Gabriela."
"Vnější poranění skoro žádná. Trochu potlučená, má odřený čelo, jinak to vypadá dobře. Doufám... Ale problém je, že má asi otřes mozku... Gabrielo? No tak, slyšíš mě? Slyšíš mě, Gabi?"
"Ralfe?" zašeptala.
"Prima," oddechl si.
"Asi máš otřes mozku."
"Ten mám určitě," hlesla a bolestně stáhla rty.
"Bolí to?" zeptal se.
"Třeští mi hlava," řekla tiše.
"Zvládneš to," přiložil jí na malou odřeninku nad levým spánkem předem připravený tampónek namočený v peroxidu. Neuniklo mu, že ze sebe nevydala ani hlásku.
"Cítíš to?" zeptal se.
"Jasně, že to cítím, krucinál! Mohl bys s sebou hodit, sakra!" vyjela.
Docela byl překvapen hlasitostí jejího krátkého projevu, který nepřeslechla ani Biggi.
Ranka byla tak malá, že ani nebylo nutno ji zalepovat.
"Tak dvacet vteřin do přistání," řekla Biggi spíš tak pro sebe než pro ty dva.
Jakmile přistáli, křikla po Ralfovi, jestli chce pomoct. Teď už klidným hlasem ji ujistil, že to zvládne. Vzal Gabrielu do náruče a vynesl ji z vrtulníku. Max, který jim šel na proti, viditelně přidal do kroku.
"Co je s ní?" zíral do Gabrieliny bledé tváře.
"Je to dobré, Maxi," šeptla Gabi v Ralfově náručí.
"Slabý otřes mozku," dodal Ralf, když se k Maxovi naklonil.

Ralf vešel do přijímací místnosti na základně a očekával stejnou otázku, jakou mu položil Max taky od Ebelsiebera. Položil Gabrielu na sedačku, pak se otočil na svého šéfa, a než se ten stačil na cokoli zeptat, vyhrkl na něj Gabrielinu potíž.
"Zavolám pro doktora Lüdvitze a pana Bergera, abyste mohl vzít doktorku Kollmanovou domů, ano?" nabídl se Ebelsieber.
Ralf beze slova kývl.

Michaelova slova byla jasná. Postel. Klid. Spánek. A dovolená. Gabriela byla kromě toho otřesu ještě hodně přepracovaná. Už měsíce neměla dovolenou. Stále bylo potřeba, aby někdo byl ve službě. A protože měla poslední dobou problémy s matkou, ráda brala za Michaela jeho služby.
Zamyšleně na ni hleděl. Ležela v jeho posteli. Věděl, že má doma problémy, proto ji tam neodvezl. Od Michaela dostal spoustu instrukcí, takže nemocnice nebyla nutná. Seděl na židli vedle postele, bradu si podpíral dlaněmi a v jeho výrazu byla směsice strachu, nerozhodnosti a lásky. Upřímné a čisté. Tak moc ji miloval. A přesto jí nedokázal říct, že to tak je. Zatím to bylo jen: Miluju tě. Ne však, "miluju tě". Ani jeden z nich nevyslovil své pravé city, ty dvě slova říkali jen proto, aby utišili srdce. V obou dřímal strach, že ho ten druhý nemiluje stejně hluboce.
Zavrtěla se a bolestně zasténala, prsty se dotkla čela. Příšerně jí třeštila hlava. Vzápětí se postel prohnula, otevřela oči a první co spatřila, byla Ralfova tvář. Usmíval se. Pohladila ho po tváři, projel jí osten bolesti. Zasténala. Na jeho tváři se usadily obavy.
"Klid, Ralfe, to nic není… Jen mě bolí hlava." Snažila se to zamluvit, on však jen zavrtěl hlavou a natáhl se pro prášky, které dostal od Michaela. Vzápětí jí je podal i se sklenicí vody. Odevzdaně je přijala. I když ve skutečnosti si je vzala s úlevou, ta bolest byla přímo nesnesitelná.
"Měla by jsi spát, Gabi…" Políbil ji jemně na čelo, pousmála se a zavřela oči, pak se zamračila a znovu je otevřela.
"Ralfe…" Zakňourala a natáhla k němu ruce. Pousmál se a lehl si vedle ní, spokojeně se k němu přitiskla a usnula.

Uběhly dva týdny, od Gabrielina zranění. Ta už nervózně pobíhala po Ralfově bytě. Stále se ještě nechtěla vrátit domů. A tohle byl její poslední den nicnedělání,
"Tady centrála pro Medicopter 117, ozvěte se," ozvalo se z vysílačky v helikoptéře. Biggi, která momentálně pomáhala Gabriele a Ralfovi naložit pacienta na nosítka se k vrtulníku rozběhla.
"Ano, centrálo, tady Medicopter, slyším vás," vyhrkla udýchaně a posadila se do pilotova křesla.
"Našli jsme pro vás nemocnici, kam můžete raněného převést - Nemocnice Svatých bratří. Víte, kde to je?" zeptal se zdvořile hlas z vysílačky.
"Ano," řekla Biggi. "Nemocnice máme zmapovaný. Ozvu se až budeme opět ve vzduchu," položila vysílačku zpátky a šla ještě pomoct Gabi a Ralfovi. Při pohledu na ně, jak snaží o záchranu lidského života jí z ničeho nic projela vlna štěstí, že ty dva má.
Přesně za minutu dvacet vteřin se ozvala centrále. Požádala je o vstup do vzdušného prostoru, a když jí byl povolen, zmínila dobu letu.
"Biggi, jak dlouho ještě?" zeptala se ustaraně Gabriela ze zadu z vrtulníku.
"Čtyři minuty. Zvládne to?"
"Pohni tím vrtulníkem, co to jde," řekla Gabi namísto odpovědi. Biggi jasně slyšela náznak strachu a zoufalství v Gabrielině hlase. Gabriela si to vždycky moc brala, napadlo Biggi. Ještě chvíli a zblázní se. Měla by být trochu víc cynik. No jo, jenomže je to Gabriela!
"Budeme přistávat," oznámila jim Biggi. Přála si, aby to znělo něco jako: "No tak, vy tam vzadu, bude to OK!" Jenomže to by se před tím nesměla podívat čelním sklem na mraky, které se kupily na obzoru. Biggi nesnášela létání v dešti, jak jen mohla. Déšť bičující *její* vrtulník a ještě zesílené už i tak obvyklé turbulence. "Ach jo," povzdechla si tiše a jako pírko snesla Medicopter k zemi. V okamžik, kdy se jeho lyže dotkly země a Gabriela s Ralfem rychle vykládali svého pacienta se do pomalu se zastavující vrtule opřel silný vítr a zemi začaly pokrývat mokré flíčky od kapek. Biggi si znovu povzdechla.

Biggi čekala ve vrtulníku a poslouchala jemné bubnování kapek všude kolem. Nesledovala čas, nevěděla, jak dlouhá doba uplynula, než se Ralf s Gabrielou vrátili. Najednou ji přepadl strach se vůbec těm dvěma podívat do očí. Co když ten člověk umřel? Pomalu se otočila. NE, NE, NE!!! Křičel hlas uvnitř její hlavy. Ale ano, říkala si. Bude to dobrý. A pak... bylo to dobré! Gabi i Ralf se usmívali. Unavení a zmáčení deštěm, ale s triumfálním výrazem ve tváři. Vyskočila z vrtulníku a vesele jim oběma tleskla do dlaní.
"Pro tyto okamžiky je dobré žít," smála se.
"To jo," souhlasila Gabi a objala ji. "Pro jednou si alespoň nemyslím, že je naše práce k ničemu," řekla, když nastupovala do vrtulníku.
"Nelíbí se mi ten vítr, ty kapky a tak," otočila se k nim na moment Biggi, když vzlétali.
"No, ale zvládneš to, že ano?" ujišťoval se Ralf. Než odpověděla, oznámila centrále, že se vrací na základnu a přibližnou dobu letu.
"To ti neřeknu, Ralfe. Ať je teplo nebo zima, světlo nebo tma, slunečno nebo zataženo... nikdy nevím, jestli dokážu bezpečně přistát. Na 100% to neví ani Thomas. Ale to mu neříkejte... víte přece, jak je na tohle háklivý."
"Ještě se handrkujete, kdo je lepší?" chtěl vědět Ralf.
"Ále, no tak, Ralfe! To není handrkování. Je to jen... jen..."
"Handrkování," doplnili Gabi a Ralf unisimo a dali se do smíchu.
"Ne, to není. Prostě už to tak bereme. Já jsem lepší... ne já... ne já... já... ne, to já. Tak to je."
"Když myslíš," pokrčil rameny Ralf.
Pak ale jejich uštěpačné poznámky přerušil hluboký propad vrtulníku vzduchem.
"Biggi!" zasténala Gabriela nad svým žaludkem, který se jí oproti vrtulníku naopak zvedl.
"Možná byste si měli vzít helmy," poradila jim Biggi.
"Není špatný nápad," zavolal na ni Ralf. Zvedl se z místa, kde seděl a přešel do zadní části vrtulníku pro helmy. Jenomže pak, v okamžiku, kdy ji podával Gabriele, proud vzduchu strhl Medicopter prudce stranou. Ani tak dobrý pilot jako Biggi nedokázal vrtulník udržet. Medicopter smýkl všemi věcmi, včetně posádky stranou. Biggi prudce chytila knipl a zoufale se snažila mít stroj pod kontrolou. Tím, že vrtulník klesl se jim podařilo dostat do oblasti nižších turbulencí a Biggi ho tak dokázala udržet ve stabilní poloze.
"Uff," oddechla si. Ovšem příliš brzy.
"Gabrielo! Gabi, Gabi, prosím tě. No tak, slyšíš mě?" zaslechla nervozitou protkaný Ralfův hlas.
Vlna strachu jí projela jako blesk.

Ralf se jemně pokusil Gabrielu probrat. Pomalu otočila hlavou, pak sotva znatelně zamrkala.
"Co se to tam děje, Ralf?" strachovala se Biggi.
"Trochu jsme nezvládli ten pád," vysvětlil. "Ty jsi OK?"
"Jasně, ale co vy?"
"Já jsem fajn."
"Gabriela."
"Vnější poranění skoro žádná. Trochu potlučená, má odřený čelo, jinak to vypadá dobře. Doufám... Ale problém je, že má asi otřes mozku... Gabrielo? No tak, slyšíš mě? Slyšíš mě, Gabi?"
"Ralfe?" zašeptala.
"Prima," oddechl si.
"Asi máš otřes mozku."
"Ten mám určitě," hlesla a bolestně stáhla rty.
"Bolí to?" zeptal se.
"Třeští mi hlava," řekla tiše.
"Zvládneš to," přiložil jí na malou odřeninku nad levým spánkem předem připravený tampónek namočený v peroxidu. Neuniklo mu, že ze sebe nevydala ani hlásku.
"Cítíš to?" zeptal se.
"Jasně, že to cítím, krucinál! Mohl bys s sebou hodit, sakra!" vyjela.
Docela byl překvapen hlasitostí jejího krátkého projevu, který nepřeslechla ani Biggi.
Ranka byla tak malá, že ani nebylo nutno ji zalepovat.
"Tak dvacet vteřin do přistání," řekla Biggi spíš tak pro sebe než pro ty dva.
Jakmile přistáli, křikla po Ralfovi, jestli chce pomoct. Teď už klidným hlasem ji ujistil, že to zvládne. Vzal Gabrielu do náruče a vynesl ji z vrtulníku. Max, který jim šel na proti, viditelně přidal do kroku.
"Co je s ní?" zíral do Gabrieliny bledé tváře.
"Je to dobré, Maxi," šeptla Gabi v Ralfově náručí.
"Slabý otřes mozku," dodal Ralf, když se k Maxovi naklonil.

Ralf vešel do přijímací místnosti na základně a očekával stejnou otázku, jakou mu položil Max taky od Ebelsiebera. Položil Gabrielu na sedačku, pak se otočil na svého šéfa, a než se ten stačil na cokoli zeptat, vyhrkl na něj Gabrielinu potíž.
"Zavolám pro doktora Lüdvitze a pana Bergera, abyste mohl vzít doktorku Kollmanovou domů, ano?" nabídl se Ebelsieber.
Ralf beze slova kývl.

Michaelova slova byla jasná. Postel. Klid. Spánek. A dovolená. Gabriela byla kromě toho otřesu ještě hodně přepracovaná. Už měsíce neměla dovolenou. Stále bylo potřeba, aby někdo byl ve službě. A protože měla poslední dobou problémy s matkou, ráda brala za Michaela jeho služby.
Zamyšleně na ni hleděl. Ležela v jeho posteli. Věděl, že má doma problémy, proto ji tam neodvezl. Od Michaela dostal spoustu instrukcí, takže nemocnice nebyla nutná. Seděl na židli vedle postele, bradu si podpíral dlaněmi a v jeho výrazu byla směsice strachu, nerozhodnosti a lásky. Upřímné a čisté. Tak moc ji miloval. A přesto jí nedokázal říct, že to tak je. Zatím to bylo jen: Miluju tě. Ne však, "miluju tě". Ani jeden z nich nevyslovil své pravé city, ty dvě slova říkali jen proto, aby utišili srdce. V obou dřímal strach, že ho ten druhý nemiluje stejně hluboce.
Zavrtěla se a bolestně zasténala, prsty se dotkla čela. Příšerně jí třeštila hlava. Vzápětí se postel prohnula, otevřela oči a první co spatřila, byla Ralfova tvář. Usmíval se. Pohladila ho po tváři, projel jí osten bolesti. Zasténala. Na jeho tváři se usadily obavy.
"Klid, Ralfe, to nic není… Jen mě bolí hlava." Snažila se to zamluvit, on však jen zavrtěl hlavou a natáhl se pro prášky, které dostal od Michaela. Vzápětí jí je podal i se sklenicí vody. Odevzdaně je přijala. I když ve skutečnosti si je vzala s úlevou, ta bolest byla přímo nesnesitelná.
"Měla by jsi spát, Gabi…" Políbil ji jemně na čelo, pousmála se a zavřela oči, pak se zamračila a znovu je otevřela.
"Ralfe…" Zakňourala a natáhla k němu ruce. Pousmál se a lehl si vedle ní, spokojeně se k němu přitiskla a usnula.

Uběhly dva týdny, od Gabrielina zranění. Ta už nervózně pobíhala po Ralfově bytě. Stále se ještě nechtěla vrátit domů. A tohle byl její poslední den nicnedělání, zítra se už vracela do práce.

Test

23. září 2006 v 14:37 | Martina
Test
1. Kdo namlouvá Ralfa Stallera ?
  1. Zdeněk Hruška
  2. Michal Jagelka
  3. Libor Hruška
2. Kdo se v první řadě zakoukal do Biggi ?
  1. Frank Ebelsieder
  2. Enrico Contini
  3. Thomas Wachter
3. Jak se jmenuje Enricova sestra ?
  1. Věra
  2. Stela
  3. Gina
4. Kde se narodil Serge Falc ?
  1. Antwerpy
  2. Mnichov
  3. Berlín
5.Kdy se narodila Sabine Petzl a kde ?
  1. 10.4.1966 ve Vídni
  2. 22.1.1965 v Hamburku
  3. 9.8.1965 ve Vídni
6.Co má vrtulník napsané na boku ?
  1. H-DECE
  2. D-HECE
  3. D-CECE
7.Jakou barvu triček mají týmy pod kombinézou ?
  1. bílou
  2. žlutou
  3. červenou
Odpovědi posílejte na Gabri.kollmann@seznam.cz

Foto

18. září 2006 v 17:55 | Martina |  fotogalerie
Hubschrauber animation

CoUpLe1-------->Gabrielle et Ralf
_.-._.->Le départ de Biggi<-._.-._ +*+L'anniversaire de Max! !+*+
Lísa Wachter

Wallpaper

18. září 2006 v 17:31 | Martina |  fotogalerie
----> |x| JeUx DaNgErEuX |x| <----

Autogramy !!!

18. září 2006 v 17:18 | Martina |  Autogramy

Anketa 3

17. září 2006 v 18:53 | Martina |  Ankety
Anketka !

Anketa 2

17. září 2006 v 18:52 Ankety
Hlasujte !!!!

Anketa 1

17. září 2006 v 18:51 Ankety
Anketa

Super technika

17. září 2006 v 18:38 | Martina
Super technika
Během natáčení byla poprvé nasazena Moviecam SL, extrémně lehká pětatřicetimilimetrová kamera, bez níž by se řada akčních scén v této kvalitě ani nedala pořídit. Za technický zázrak je považován i dvoumotorový vrtulník Eurocopter 117, který byl pro seriál speciálně upraven. Patří k nejžádanějším více účelovým vrtulníkům na mezinárodním trhu a letecká záchranná služba ho používá i ve skutečnosti. Dosahuje rychlosti až 226 kilometrů v hodině a má užitné zařízení 1500 kilogramů.

O seriálu

17. září 2006 v 18:36 | Martina
O seriálu Medicopter 117
Záchranný tým neustále bojuje s časem. K základní výbavě jeho členů nutně patří nervy z oceli, protože sebemenší chybička může mít tragické následky. Středem dění jsou dva týmy: Tým A tvoří Michael Lüdwitz ( Rainer Grenkowitz ), záchranář Peter Berger
( Serge Falck ) a pilot Thomas Wächter ( Manfred Stücklschwaiger ). Tým B sestává z doktorky Gabriely Kollmann ( Anja Freese ), zdravotníka Ralfa Stallera ( Wolfgang Krewe ) a pilotky Biggi Schwerin ( Sabine Petzl ). Nejdůležitější postavou je koordinátor Frank Ebelsíder ( axel Pape ). Právě on rozhoduje který tým půjde do akce. A rozhodně se neobejdou bez šikovných rukou odborníka na stroj Eurocopter 117, letištního mechanika Maxe ( Hanno Poschl ).
Medicopter 117 je dosud nejnáročnějším a nejdražším německým seiálem. Více než 90 procent scén se natáčelo v exteriérech v pohádkové krajině mezi Mnichovem a Salzburgem. Každá epizoda je doslova nabitá ohromujícími kaskadérskými výkony. Současně však obsahuje i neobvyklou medicínskou zápletku a oba prvky jsou v rovnováze. K tomu ještě přistupují vlastní osudy hrdinů, které podtrhují jejich věrohodnost.

Gonzo

16. září 2006 v 18:20 | Marti |  fotogalerie

Fotky

16. září 2006 v 18:18 | Martina |  fotogalerie
_*_Médicopter_*_

o0oMontage! ! ! !o0o
--->Générique<---.


Gabriela

16. září 2006 v 18:05 | Marti |  fotogalerie
Gabriele
(*)MoNtAgE RaLf Et GaBrIeLlE(*)
+*+Animation+*+.

.


Vrtulník

16. září 2006 v 17:46 | Marti |  fotogalerie
/*/*/*/*/*DSL/*/*/*/*/*/*/*/*v
/*/l'hélicoptčre/*/.
.